Mít to má motorku, tak to je snem asi každého malého kluka. Vážně neznám někoho, kdo by mi řekl, že jako malý kluk si nepřál mít motorku. Můj malý bratr, který je o šestnáct let mladší než já, tak ten se svého snu opravdu dočkal. On dostal opravdu motorku, byla jsem docela v šoku. Protože když jsem ještě byla malá, tak jsem si zase přála chodící panenku. Takovou panenku, která sama chodí a také mluví a zpívá. Bohužel jsem nikdy žádnou nedostala. Jenomže později, když potom se narodil můj opravdu mladší bratr, tak měl téměř všechno. A protože chtěl takovou malou dětskou motorku, tak ji také dostal.
Vůbec jsem tomu nerozuměla. Rodičů jsem se proto zeptala, proč on má všechno a já nemohu mít téměř nic. Proč já jako malá holka jsem nedostala vůbec nic, co jsem si přála. A že můj mladší bratr chtěl motorku a že jí ihned má. On řekl, že je to prý úplně normální. Že prý takhle malí kluci normálně motorky mají. Tohle sice ano, možná je to pravda, ale je to tak trošku také nespravedlivé. Vždyť co by z toho potom měli ostatní sourozenci? Myslím si, že tohle bylo od rodičů docela takové hloupé, takové nespravedlivé. Ale co jsem měla dělat, už jsem se v tom nechtěla, bohužel vůbec vrtat.
A tak jsem si řekla, že by bylo nejlepší, kdybych raději byla ticho a myslela jsem si své. O tom, když můj bratr vyrostl, tak si potom pořídil opravdu velikou opravdickou motorku. Abych se přiznala, měla jsem o svého bratra docela strach. On byl rozmazlovaný, byl opravdu hodně rozmazlený a také moc rád machroval, tak jsem svému bratrovi řekla, ať jezdí hlavně opatrně, že potom nechci, abych o něj přišla. Můj bratr se mi stále jenom smál. A jak to nakonec celé dopadlo? Samozřejmě že bratr měl dvě havárie na motorce. A potom ta druhá havárka byla taková, že musel být půl roku na vozíku. Nechtěla jsem se mu smát, ale musela jsem si také do něj rýpnout, že to má kvůli tomu, že mě neposlechl.